Historie kolejí a menz VUT v Brně

Základ k vybudování studentských kolejí byl položen velkorysým darem mecenáše hraběte JUDr. Václava Kaunice. Dne 12.5.1908 totiž daroval brněnskému studentstvu svůj rozsáhlý dům v tehdejší Giskrově ulici č.5 (dnes Moravské náměstí č.9), který nesl ročně z nájemného 21 000 K.

Kaunic také stanovil hlavní zásady postupu při zřizování studentských kolejí. Ke správě jmění byl určen zvláštní výbor a za podklad stanov posloužily stanovy pražských kolejí Hlávka. Z příjmu domu na Giskrově ulici se měly vytvořit studentské nadace pro studující české národnosti, respektive jiných slovanských národů. Do zřízení druhé české univerzity v Brně mělo komité rozdělovat příjmy rovnoměrně mezi studenty české techniky a ostatních brněnských škol.

Původní stanovy Spolku Kaunicových kolejí se sice podobaly stanovám pražského spolku Hlávka, když se však posluchači domáhali zastoupení ve výboru, byly stanovy v roce 1910 změněny v kuriální zastoupení. Celkem osmnáctičlenný výbor tvořily čtyři kurie. V první bylo osm profesorů české techniky, v druhé čtyři posluchači techniky, v třetí čtyři zakladatelé a zakládající členové, ve čtvrté členové skuteční se dvěma zástupci.

Příspěvkový kupón na stavbu Kaunicových studentských kolejí

Spolek si také vytýčil hlavní úkol, totiž postavit akademický dům. Dům měl poskytnout nemajetným studentům ubytování a částečně též stravování, měla v něm být čítárna, knihovna, tělocvična s hřištěm, debatní sál, vše podle vzoru podobných zahraničních studentských domů. K získání zkušeností vyslal spolek k prohlídce podobných domů v cizině profesora Vl. Nováka. Nerozřešenou otázkou zůstalo, mají-li být koleje pouze internátem, nebo zároveň Akademickým domem pro všechny posluchače. Nedostatek finančních prostředků donutil zainteresované složky k tomu, že mohly přikročit pouze ke stavbě internátu jako základu budoucího Akademického domu.

Při získávání vhodného stavebního místa se však projevila nepřízeň brněnské městské rady. Žádost o koupi pozemku vyřídila lakonickým čtyřřádkovým dopisem, že ji nelze vyhovět. Projevila tak obavy o „německý ráz“ města. Proto se hledaly nejrůznější pozemky na předměstích. Avšak část výboru Spolku Kaunicových kolejí se obávala umístění kolejí na tehdejší periferii města. Příznačná pro tyto obavy byla schůze z 29.3.1913, kdy bylo pro umístění ve vnitřním městě třináct členů, pro Žabovřesky pouze tři členové. Po pěti letech, 23.10.1918 se výbor definitivně rozhodl stavět koleje v Žabovřeskách. Se stavbou kolejí se tedy započalo až po první světové válce.

Myšlenka vzniku vysokoškolské menzy se objevila ve Spolku Kaunicových kolejí poprvé již v roce 1911. O tři roky později ji spolek podrobně projednal se spolkem Hlávka. V té době totiž přispívaly Kaunicovy koleje peněžitou podporou na obědy, poskytované spolkem Hlávka v restauracích. V době nedostatku, v třetím roce války, přikročily koleje k založení spolku Akademická menza. Nejprve se studenti stravovali v restauraci na Tivoli č.1. Myšlenka založení spolku se setkala se sympatiemi české veřejnosti, takže u příležitosti oslav 15. výročí trvání Spolku posluchačů inženýrství bylo na darech vybráno 50000 K. Tento obnos tvořil základní fond v další činnosti spolku.

Bytová otázka byla po převratu velmi tíživá. Kaunicovy koleje nebyly ještě postaveny, studenti bydleli většinou v soukromí, ovšem bytová krize a značný příliv studentů do nových brněnských vysokých škol značně ztížil jejich bytové poměry. V roce 1920/21 bydlelo nevhodně 34,6% a v roce 1921/22 dokonce 38,1% všech brněnských vysokoškoláků. Přibližně každý třetí posluchač techniky si stěžoval na způsob svého ubytování.

Studenti bydleli nejprve ve dvou sešlých barácích bývalé záložní nemocnice na Kraví hoře, které se podařilo Kaunicovým kolejím získat od vojenské správy. V roce 1920 k nim přibyly další čtyři baráky. Celkem bydlelo v těchto nouzových barácích 260 studentů různých národností: Češi, Slováci, Poláci, Bulhaři, Rusi, Srbové aj., kteří platili za toto provizorní „ubytování“ 10 – 30 Kč měsíčně. Nemajetní studenti bydleli zdarma. Pokusy o získání královopolské kadetky pro studentské koleje nenašly u vojenské správy pochopení, stejně jako snaha o získání německé dívčí školy od města Brna a alumnátu od biskupství. Baráky byly rozděleny podle vysokých škol. Nejpočetněji byli na Kraví hoře zastoupeni technici.

Jeden z baráků byl věnován Obrodnému hnutí studentskému, které v něm zřídilo pomocí YMCY studentský domov. Byla zde zařízena „se skromným přepychem“ čítárna s knihovnou, studovna, kavárna, přednáškový sál. Vše bylo v provozu až do doby, kdy vojenská správa budovu zabrala a učinila tak konec prvnímu pokusu o studentský dům v Brně. Život v těchto barácích byl sice družný, nepostrádal zvláštní studentské nenapodobitelnosti atmosféry, avšak vcelku málo pohodlný a vysokoškolského studentstva nedůstojný. Náklady na zařízení ve výši 100 000 Kč sice zaplatilo ministerstvo sociální péče, částka však byla neúměrná tomu, jak uboze zde studenti bydleli.

Z toho důvodu bylo jednou z hlavních poválečných starostí spolku Kaunicovy studentské koleje zabezpečit ubytování vysokoškolského studentstva výstavbou kolejí. Na valné hromadě dne 5.3.1922 se spolek rozhodl pro okamžitou stavbu internátu v Žabovřeskách. Náklad na stavbu ve výši 7 000 000 Kč byl zabezpečen státní zárukou podle zákona o stavebním ruchu, podporou z Masarykova národního fondu, subvencí ministerstva školství a částečně též vlastními prostředky. Celkové finanční náklady na výstavbu a vnitřní zařízení však činily 8 300 000 Kč. Stát z toho zajistil pouze 5 200 000 Kč, když neuznal stavbu studentského internátu za "obecně prospěšnou". Teprve po dvojnásobném zákroku u tehdejšího ministra školství, sociálního demokrata Habrmanna, byla uznána obecná prospěšnost stavby a státní záruka zvýšena ještě o 1 800 000 Kč. Spolek Kaunicovy koleje si však musel sám úvěr opatřit, což bylo v tehdejší době dosti nesnadné.

Tempo výstavby Kaunicových kolejí bylo rychlé. Dne 25.3.1922 se započalo s kopáním základů a do zimy byla stavba už pod střechou. V průběhu roku 1923 se prováděly vnitřní práce, vodovod byl připojen 4.11.1923 a hned následujícího dne se do Kaunicových kolejí přestěhovalo sto studentů z vojenských baráků, kteří již nechtěli strávit další zimu v tak chatrném provizoriu. Do konce listopadu 1923 byl internát ve vojenských barácích zrušen a v Kaunicových kolejích, jejichž architektonické plány byly dílem profesora české techniky K.H.Kepky, našlo ve 182 pokojích ubytování 504 studentů.

Na počátku třicátých let přibyl ke Kaunicovým kolejím dívčí internát pro 60 vysokoškolaček, dílo prof. České techniky Vl. Fischera. Kaunicovy koleje spravovaly také Jihoslovanskou kolej pro 40 posluchačů jihoslovanské národnosti, když však jejich počet ve třicátých letech neustále klesal, byla kolej v roce 1936/37 zrušena a budova z komunikačních důvodů zbořena. Ve dvacátých letech přibyl ke Kaunicovým kolejím další studentský internát pro katolické studentstvo, Sušilova kolej pro 135 studentů.

Kaunicovy koleje se podle změněných stanov staraly o studentstvo všech brněnských vysokých škol, předsedou spolku zůstal však nadále jeden z jeho zakladatelů, profesor české techniky, Vladimír Novák. Pokladníkem se v roce 1926 stal další profesor techniky, K. Čupr. Správcem byl až do roku 1932 ředitel knihovny České vysoké školy technické, H. Mayerhoffer. Pracovníci techniky tedy měli ve správě Kaunicových kolejí značné zastoupení, což odpovídalo složení ubytovaných studentů. 32,6% kolejáků v roce 1928 byli posluchači české techniky.

Správní výbor Kaunicových kolejí sestával od změny stanov v roce 1920 z delegátů profesorů vysokých škol, z delegátů fakultních spolků a ze členů volených na valné hromadě. Profesor Vl. Novák – jak píše ve svých vzpomínkách – nelibě nesl, že studentská samospráva měla v poválečném vývoji Kaunicových studentských kolejí tak značný vliv. V roce 1925 přijal totiž výbor kolejí stanovy samosprávy jako vnitřního orgánu spolkového. V roce 1926 byly dány do její výhradné správy sál, čítárna, temná komora. Samosprávě bylo přiznáno místo ve výboru a člen samosprávy měl zastoupení v přijímací komisi. Po reorganizaci se přijímací komise skládala z patnácti studentů a jen ze dvou nestudentů. Od roku 1927 najdeme mezi členy prezidia spolku dva zástupce studentů.

Kaunicovy koleje se během dvacátých let rozrostly ve velký podnik s dokonalou administrativou, která spravovala Kaunicův palác, útulnu pro posluchačky, Jihoslovanskou kolej a především největší objekt – internát Kaunicových kolejí v Žabovřeskách. V roce 1928 činilo správní jmění spolku 8 540 000 Kč, celkový obrat 11 340 000 Kč.

Stravování studentů patřilo k nejdůležitějším otázkám jejich sociálního zabezpečení. Na české technice mělo v roce 1922/23 zajištěnu celodenní stravu 67,2% posluchačů a v roce 1923/24 65,8% studentů. Značná část studentů se stravovala v menze. V roce 1921/22 se tak stravovalo 47,3% (techniků jen 42,3%), v roce 1922/23 pak 49,1%, tedy téměř polovina všech vysokoškoláků. Ve třicátých letech se toto složení podstatně nezměnilo. U rodičů se stravovalo 450 posluchačů, v menze 438, jinde se stravovalo 140 studentů. Zdarma jedlo 476 studentů, 81 platilo 150 Kč, 462 od 150 do 300 Kč, 66 nad 300 Kč měsíčně.

Jak vůbec vznikla menza? Spolek Menza akademická českých vysokých škol brněnských zahájil svou činnost 19.5.1917 za těžkých vyživovacích poměrů v první světové válce. Prvním předsedou byl dr. J. Pluhař, jednatelem M. Vuletič. Po první světové válce byl zvolen jejím předsedou ČVŠT V. Hlavinka, který řídil menzu až do své smrti. Menza byla od roku 1919 umístěna v Kaunicově paláci, kde se také začalo 4.5.1920 poprvé pro studenty vařit. V prvních letech stály obědy 3 – 4 Kč, večeře 3 Kč. Menza, která zaměstnávala 16 osob vyvařovala až 1600 obědů denně. Počet strávníků stále stoupal a v roce 1927/28 činil 1829, z toho 603 z české techniky.

Pobočka Menzy akademické byla zřízena v Kaunicových studentských kolejích a prodávala snídaně, svačiny a večeře již v roce 1928. Na přání profesorů české techniky byla v roce 1930 otevřena pobočka menzy v budově české techniky, v níž se prodávaly potraviny za režijní cenu.

Menza, v jejímž kuratoriu zasedali také zástupci studentstva, měla stavební fond ve výši 730 000 Kč. Hodlala totiž stavět samostatnou budovu v oblasti budoucího akademického městečka. Škoda, že k tomu nikdy nedošlo.

V průběhu dobře známých listopadových událostí 1939 byly také v Brně ve 4 hodiny ráno 17. listopadu obsazeny všechny české vysoké školy. Ve všech budovách prováděli členové SS Verfügungsstelle domovní prohlídky. Od té doby byl přístup na vysoké školy zakázán a osoby, které bydlely v budovách škol, nesměly odejít.

Zároveň s obsazováním vysokých škol obsazovaly jednotky SS také Kaunicovy a Sušilovy koleje, Masarykův studentský domov, zemskou nemocnici na Pekařské ulici a v následujících dvou dnech prováděly všude domovní prohlídky. Po skončení prohlídek byla uvolněna jen zemská nemocnice a Masarykův domov, budovy kolejí zůstaly nadále obsazeny, stejně jako budovy vysokých škol.

Úřední správa decentně praví, že toho dne „byl inventář ubytovaných studentů dán na chodby a dvůr. Větší počet studentů ze všech škol byl vzat do vazby... Přesný počet není znám“. Vzpomínky současníků však podávají daleko platičtější obraz o tom, co se dělo toho dne od šesti hodin ráno v Kaunicových kolejích.

Třicet gestapáků provádělo domovní prohlídky ve všech podlažích obou budov. Hledali letáky a literaturu. Zatčení byli odváděni do sálu, kde členové gestapa, dřív než každého postavili čelem ke zdi, pečlivě zapsali jeho jméno. Gestapo nemělo žádné předběžné seznamy, takže zatýkalo namátkou. Internovaní studenti se během dne dověděli, že na druhý den ráno musí koleje opustit. České vysoké školy byly uzavřeny.

Jedním z nejvážnějších problémů poválečné doby bylo ubytování a stravování studentstva. Na vysokých školách v Brně byl v r. 1945/46 zapsán pětinásobek studentů ve srovnání s předválečným stavem a přitom počet lůžek na kolejích se snížil.

Svaz vysokoškolského studentstva v Brně zaslal 5. října 1945 dopis vládě, Zemskému národnímu výboru a Národnímu výboru pro Velké Brno, ve kterém uvedl, že ze 12000 studentů v Brně nemá kde bydlet 4500 studentů a asi 7000 studentů nemá zajištěno stravování. V roce 1945 nebyly ještě k dispozici ani Kaunicovy koleje.

Akademická menza byla za okupace zrušena, veškeré zařízení odcizeno a ubikace přestavěny. Bylo nutno rychle hledat náhradu. Nouzová menza v restaurační kuchyni sokolského Stadia poskytla možnost stravování šesti stům studentů.

Místnosti akademické menzy se začaly urychleně upravovat. Studenti techniky byli přechodně ubytováni v konviktu na Barvičově ulici a teprve po uvolnění Kaunicových studentských kolejí o vánocích 1945 se mohli první studenti v jejich zpustošených prostorách ubytovat. V roce 1946/47 byla většina kolejí ve správě Prozatímní správy studentského majetku. Kaunicovy koleje, Dívčí studentské koleje a pobočka Kaunicových studentských kolejí na Lužické byly spravovány Spolkem Kaunicových kolejí.

Podle dotazníkového šetření, prováděného v lednu 1946/47 statistickým odborem Spolku vysokoškolského studentstva v Brně, bydlelo v kolejích 9,8% posluchačů techniky. Z celkového počtu 3268 evidovaných studentů techniky bydlelo 35% posluchačů v podnájmu, 34% u rodičů a 9,8% na kolejích. Největší počet studentů byl umístěn v kolejích Spolku Kaunicových kolejí (238), 44 studentů bydlelo v kolejích Prozatímní správy (I. vysokoškolská kolej, Domov dr. Nováka, Opletalova I. dívčí) a jedenačtyřicet studentů bylo ubytováno v Sušilových kolejích.

Největší část studentů se stravovala u rodičů. V menzách se stravovalo 1074 posluchačů, tj. 32,5%. Ubytovací situace brněnského studentstva se poněkud zlepšila po únoru 1948, kdy vysokoškolský Akční výbor NF dal k dispozici pro ubytování posluchačů vysokých škol pět zabavených hotelů v Brně. Zákon o vysokých školách z roku 1950 zakotvil státní péči o studenty po stránce sociální, zdravotní, kulturní a mravní a majetek sloužící sociálním potřebám studentstva přešel na stát.

Prozatímní správa studentského majetku i Spolek Kaunicových studentských kolejí likvidovaly ve dnech 26.2. - 31.3.1951 a agenda byla přenesena na správce kolejí a menz. Koleje a menzy byly rozděleny do čtyř skupin - pro univerzitu, VŠT, VŠZ a Vysokou školu veterinární. Technice byly přiděleny Kaunicovy koleje s pobočkami na Lužické a Mučednické, Sušilovy koleje, menza na Veveří 70 a budova s menzou na Údolní 19.

Budova kolejí Purkyňova

Správa kolejí a menz byla zřízena po likvidaci Prozatímní studentské správy v roce 1951. Dne 1.1.1969 byla delimitována Ústřední správa kolejí a menz vysokých škol a zřízena ÚSKM Vysokého učení technického v Brně. ÚSKM VUT spravuje koleje na Leninově 86/88 s projektovou kapacitou 1094 lůžek, na Mánesově 12 (264 lůžek), Králově 45 (560 lůžek) a koleje na Purkyňově 93 s projektovou kapacitou 2259 lůžek. Stravování studentů je zabezpečováno v menzách a bufetech:

• menza Leninova 86/88 (kapacita 1400 jídel při jedné směně)
• tř. Obránců míru (kapacita 1500 jídel denně)
• Barvičova (kapacita 1000 jídel denně)
• Koněvova (kapacita 800 jídel denně)
• Purkyňova 93 (kapacita 1700 jídel denně)
• bufety Leninova, Mánesova, Úvoz, Barvičova, Purkyňova, Božetěchova.

Počet jídel podávaných studentům v menzách činil v letech:

Neinvestiční náklady na jednoho studenta činily v letech: